Trošku hraní s tvary

Rothmayerova vila- dům Pana Kouzelníka

Desátého října jsme se vydali na exkurzi do Rothmayerovy vily na Břevnově, vily kterou architekt Otto Rothmayer vystavěl pro sebe a svoji rodinu v letech 1928-29 a inspiroval se při tom vilou Stadion, dílem svého učitele Jože Plečnika. Přišly jsme s Gábinou o půl hodiny dříve a než dorazili ostatní, tak jsme docela promokly. Měly jsme ale možnost prohlížet si vilku aspoň z ulice a už tento první dojem byl sympatický. Čistá, světlá fasáda domu působila uklidňujícím dojmem, ale také mi bylo jasné, že se uvnitř skrývá nějaké tajemství, něco zajímavého, krásného nebo ošklivého, nějaký důvod, proč jdeme právě sem....
Během dalších asi dvaceti minut se nás sešlo víc a naštěstí  šla zrovna do práce i naše průvodkyně, které se nás zželelo a nechala nás schovat se alespoň do zahrady pod střechu. A tady se začlo tajemství odhalovat, jako by se zvedl jemný závoj. Krčili jsme se pod střechou mezi obřími lahvemi  z barevného skla, kterých byla plná také celá zahrada.  Pršelo a zahrada plakala, přesto ale vyzařovala jakési melancholické šťěstí. Nebylo pochyb o tom, že je to kouzelná zahrada. Jak jsme se později dozvěděli, Otto Rothmayer byl svými přáteli nazýván Pan Kouzelník a nemyslím si, že to byla pouze přezdívka.
Konečně nás s úderem deváté pustili do vily a ta si mne okamžitě získala, stejně jako čarovná zahrada. Toto místo bylo domovem tříčlenné rodiny- velmi neobyčejné rodiny. Paní Božena Rothmayerová  byla dáma velice pokroková, nosila chlapecký účes a za všech okolností také kalhoty. Byla zastánkyní ženské emancipace a živila se jako módní návrhářka. Pan Rothmayer byl prostě Pan Kouzelník- stejně jako jeho žena trávil většinu času prací a když se zrovna nevěnoval architektuře, sbíral staré předměty a přetvářel je v nové- kouzelné dekorace.
Celý dům odpovídá potřebám Rothmayerových- jakýmsi centrem byla kuchyně, která měla i funkci salonu a nacházela se naproti pokoji paní Boženy- ten sloužil zároveň i jako pracovna. O patro výš měl pak svůj pokoj, či spíše pracovnu pan Otto a naproti němu bydlel jeho syn Jan, který později ve svém pokoji nainstaloval stereo systém vlastní výroby- tam také Rothmayerovi pořádali hudební večírky pro své přátele. Celé stavbě vévodí točité schodiště, které prochází celým domem a dodává mu jakýsi nový rozměr- člověk si náhle připadá jako by nebyl v malém rodinném domku, ale spíše na zámku...

 Mohla bych ještě psát o knihovně, která už je dávno rozprodaná a o zimní zahradě, ale myslím, že je podstatné zmínit spíše celkový dojem, kterým na mne dům zapůsobil. Byla jsem doslova unešená- místo je to prosté, zařízené pro potřeby malé skromné rodiny, ale zůstal v něm jakýsi duch jeho předchozích obyvatel, jakési nesmírné kouzlo, obyčejné teplo domova.